Odra, jak ji neznáte - Obojživelníci a plazi

Obojživelníci  a plazi
Odra jak ji neznáte

Wrocław 2015

 

Vydavatel: Mezinarodní komise
pro ochranu Odry před znečištěním


 

Brozura_obojzivelnici_plazi.pdf1,83 MB 2015.08.06

 

 

Vážení milovníci přírody, milé děti,

 

obdrželi  jste brožurku  Mezinárodní komise  pro ochranu Odry  před  znečištěním s názvem  „Obojživelníci  a plazi”. Jsme  mezinárodní  organizace, která  působí  na  území  České  republiky,  Polské  republiky  a  Spolkové  republiky Německo a věnuje se ochraně vod. Společně  dbáme o to, aby jezera a řeky byly čisté a sloužily jak jejich obyvatelům, tak i lidem.  V tomto  vydání bychom  Vás rádi seznámili  s některými  druhy bojživelníků  a plazů,  které  žijí u řeky Odry,  s jejich zvyky a chováním.

 

Seznamte se  s obsahem a  barevnými fotografiemi  v této  brožurce, která  je  již čtvrtá  v pořadí v rámci  námi připravovaného cyklu věnovaného fauně a flóře v povodí  Odry – „Odra,  jak ji neznáte”.

 

Přejeme  Vám příjemnou četbu!
MKOOpZ

 

 

Želva bahenní (Emys orbicularis)                           PLAZI

fot. Tomasz Łukasiewicz

 

Želvy se na Zemi objevily před 200 milióny let. Za svou dlouhověkost vděčí krunýři z rohovitých destiček, který je chrání před predátory. V povodí Odry se vyskytuje želva bahenní, která žije v mělkých vodních nádržích s hustě zarostlými břehy a bahnitým dnem. Želvy tráví většinu života ve vodě. Na souš vylézají, jen když kladou vajíčka nebo aby se vyhřály na slunci. Dýchají vzduch plícemi, a proto mohou zůstat pod vodou nejdéle jednu hodinu. Mají velmi dobře vyvinutý čich a zrak, oproti tomu ale nemají vůbec sluch. Ve volné přírodě je obtížné se s mini setkat, protože jsou plaché a vedou skrytý způsob života. Želvu bahenní poznáme podle žlutých skvrn na krunýři a na kůži. Živí se malými vodními živočichy, ale nepohrdne ani mršinou. Jelikož nemá zuby, loví kořist tak, že ji uchopí čelistmi a pak roztrhá drápy. Patří mezi ektotermní živočichy, přezimuje zahrabaná do bahna na dně vodních nádrží. Vysoušením a hospodářským využíváním mokřadů přichází želva o své přirozené životní prostředí a stává se tak ohroženým druhem.

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------
povodí - území, ze kterého všechna voda odtéká do jedné řeky či jezera

 

ektotermní (studenokrevní) živočichové - živočichové, jejichž tělesná teplota závisí na teplotě okolí

 

 

 


Ještěrka obecná (Lacerta agilis)                           PLAZI

fot. Rajmund Kawik

 

Ještěrka obecná má velkou hlavu, zaoblený čumák a dlouhý ocas. Celé tělo má pokryté šupinami. Silné končetiny s ostrými drápky jí umožňují rychlý a obratný pohyb po zemi. Vzhledem připomíná své předky – dinosaury, vymřelé v druhohorách, i když její délka dosahuje maximálně 25 cm. Oproti želvě bahenní je to plaz, kterého můžeme v povodí Odry potkat často. Najdeme ji nejčastěji na suchých a slunných místech: na louce, v zahradě nebo boro- vém lese. Tělesná teplota tohoto plaza závisí na teplotě okolí. Ráno se ještěrka vyhřívá na slunci, aby získala potřeb- nou dávku energie a mohla vyrazit na lov. Živí se především pavouky, brouky, mouchami, kobylkami, motýly, plži a žížalami. Ještěrka obecná je vejcorodá. V období páření lze snadno odlišit samečka od samičky. Samička zůstává šedá, kdežto sameček se zbarvuje do sytě zelené. Ještěrka obecná celý svůj život tráví na malém teritoriu. V případě nebezpečí se schovává v norách hlodavců, mezi kameny nebo kořeny. Před útočníkem se umí bránit překvapivým způsobem – dokáže rychle oddělit svůj ocas, se kterým se pak predátor spokojí jako s kořistí. Později tento ocas částečně dorůstá.

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------
vejcorodí živočichové - živočichové, u nichž se oplodněná vajíčka vyvíjí mimo tělo matky

 

 

 


Užovka obojková (Natrix natrix)                           PLAZI

fot. Konrad Kulawik

 

Užovku poznáme snadno podle žlutých skvrn za hlavou. Její zbarvení je různé: hnědé, šedé, olivové a dokonce černé. Dosahuje délky cca 100 cm. Její tělo je pokryto drobnými kýlnatými šupinami. Několikrát do roka užovka svou kůži svléká. Živí se hlavně žábami, které loví široce rozevřenou tlamou a polyká je vcelku. Výborně plave, a to i pod vodou, proto se jí někdy říká vodní had. Potkáme ji na hustě zarostlém břehu řeky, jezera nebo vodní tůně. Někdy se objevuje v zahradách u domů. Nemusíme se jí bát, protože je zcela neškodná. V okamžiku ohrožení používá své „herecké schopnosti“. Umí předstírat útok, varovně syčí a zvedá hlavu jako kobra. Případně se snaží nepřátele odstrašit tak, že neočekávaně vyzvrací potravu nebo vypustí z kloaky páchnoucí tekutinu. Když nic z toho nezabere, předstírá mrtvou. Vejce užovky jsou měkká a kulatá. Pro nakladení vajíček samička vyhledává vlhká místa s dostatkem tlejících rostlinných zbytků (kompost, živočišné hnojivo, hromada tlejícího listí). Využívá proces hnití rostlin, při němž se vytváří teplo, které vejce zahřívá. Ohrožení pro užovky představují přípravky na ochranu rostlin, zejména herbicidy, používané v místech jejich výskytu, a také znečišťování vodních nádrží a lesů.

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------
herbicidy - chemické přípravky k hubení plevelů v pěstovaných plodinách

 

 

 


Rosnička zelená (Hyla arborea)                           OBOJŽIVELNÍCI

fot. Krzysztof Kluger

 

Rosnička je teplomilná, často se vyhřívá na větvích a listech keřů a stromů. Nejraději se zdržuje na lísce, maliníku a ostružníku. Drobné tělo rosničky svým tvarem připomíná list, proto je obtížné ji v přírodě zahlédnout. Zpravidla je zelená jako tráva, ale dokáže své zbarvení měnit jako chameleón. Změna barvy od světle žluté po téměř černou jí trvá pouhých 20 minut. Barva závisí na okolí, vnějších podmínkách a dokonce vlhkosti. Před predátory ji chrání dokonalé maskování a silný jed, vytvářený v kožních žlázách. Dlouhé zadní končetiny jí umožňují skákat na velké vzdálenosti. Na rozšířených koncích prstů má přísavné terčíky, díky nimž se udrží na listech i za silného větru. Loví většinou drobný hmyz a pavouky. Při útoku vymrští z tlamy lepkavý jazyk, na který se kořist přilepí. Rosnička vydává velmi charakteristický zvuk. Na rozdíl od jiných žab rosničky nekvákají ani nekuňkají, ale specificky skřehotají. Připomíná to zvuk velmi hlasité velikonoční řehtačky. Rosnička zelená je ohrožený druh, proto se doporučuje ochrana jejích rozmnožovacích míst – malých vodních nádrží s bohatým rákosovým porostem.

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------
přísavné terčíky - přilnavé polštářky na prstech některých obojživelníků, díky nimž se snadno pohybují po hladkém povrchu, a to i v poloze hřbetem dolů

 

 

 


Kuňka obecná (Bombina bombina)                           OBOJŽIVELNÍCI

fot. Łukasz Siudziński

 

Kuňka má na hřbetní straně nenápadné zbarvení, převážně šedohnědé nebo olivové. S kožními bradavkami na hřbetě vypadá téměř jako hrudky bláta nebo kyselá okurka. V bradavkách je jed, který je nepříjemným překvapením pro všechny, kteří by ji chtěli chytit nebo sežrat. Při ohrožení se kuňka rychle převrátí na záda, znehybní a ukáže své oranžové břicho s červenými skvrnami. Toto zbarvení působí jako výstraha pro predátora a upozorňuje jej, že je jedovatá. Kuňka tráví většinu času ve vodě. Jako teplomilný obojživelník žije v mělkých stojatých vodách, kde se voda rychle zahřívá. Nejlépe se cítí při teplotě vody od 17 do 25°C. Živí se prakticky všemi malými živočichy, které může spolknout. Na jaře začíná období páření. Samečci lákají samičky hlasitým kvákáním, které je slyšet do vzdálenosti několika kilometrů. Při kvákání se nafukují tak, že vypadají jako plovoucí balónky. Kuňka obecná je jako významný živočišný druh zařazena do programu Natura 2000. Proto se doporučuje zakládání nových vodních nádrží a ochranu přirozených lokalit výskytu kuňky.

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------
Natura 2000 - soustava chráněných území vyhlášených v rámci Evropské unie s cílem zachování cenných přírodních lokalit a ohrožených rostlinných a živočišných druhů

 

 

 


Zmije obecná (Vipera berus)                           PLAZI

fot. Krzysztof Kluger

 

Zmiji poznáme podle tmavé klikaté čáry na hřbetě a srdcovité hlavy. Různorodé zbarvení zmiji dokonale maskuje. Ráda se vyhřívá na slunci. Najdeme ji na loukách, mokřadech, rašeliništích nebo v lesích. Je velmi užitečná, protože hubí škodlivé hlodavce. Oko zmije má na rozdíl od jiných hadů charakteristickou svisle štěrbinovitou zorničku, což jí dodává zlověstný vzhled. Její tělo je masivní, pokryté drobnými šupinami. Plaz se sice pohybuje pomalu, útočí však bleskově. Zmije může díky pružnému spojení horní a dolní čelisti spolknout kořist, která je mnohem větší než její hlava. Je jedovatá. V horní čelisti má dva jedové zuby připomínající injekční stříkačky. Jimi se zakousne do kořisti a vstříkne do rány jed, který poškozuje nervový systém. Usmrcenou kořist polyká celou. Charakteristickým znakem zmije je rozeklaný jazyk, kterým vnímá chemické látky rozptýlené ve vzduchu, tzv. „ochutnává pachy”. Díky tomuto smyslu se dobře orientuje v terénu a vycítí pach nepřítele nebo kořisti. Pokud nebudeme zmiji dráždit, sama neza- útočí. Narazíme-li na ni, je třeba zachovat klid a nechat ji utéct.

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------
zornice (pupila) - otvor propouštějící paprsky světla do nitra oka

 

 

 


Slepýš křehký (Anguis fragilis)                           PLAZI

fot. Łukasz Siudziński

 

Slepýš křehký je beznohá ještěrka, jejíž obranná strategie spočívá v tom, že vzhledem připomíná hada. Od hada se slepýš liší zaoblenou tlamou, chybějícím zúžením v krční oblasti a pohyblivými víčky. Když se cítí ohrožen, může od- lomit část ocasu, jako to dělají jiné ještěrky. Dorůstá délky maximálně 50 cm. Celé tělo je pokryté malými oválnými šupinami. Zbarvení je variabilní, od hnědé, přes šedou po tyrkysovou barvu. Má rád vlhká a stinná místa. Žije skrytě – ve dne se schovává pod mechem nebo listím. Aktivní je za soumraku a v noci, kdy se vydává na lov. Je užitečný, protože se živí slimáky, kteří okusují zeleninu a okrasné rostliny. Jeho ostré, dozadu zahnuté zuby jsou speciálně uzpůsobeny k chytání takové kořisti. Podobně jako hadi slídí po kořisti zachytáváním pachových molekul jazykem ze vzduchu. Nemá jed, a tak musí kořist chytit a ihned celou spolknout. Protože se pohybuje pomalu a neobratně, stává se často kořistí dravých ptáků, lišek, jezevců a ježků. Na zimu si hledá úkryt v norách hlodavců, hromadách listí nebo zpráchnivělých kmenech stromů. Je vejcoživorodý. Po protržení vaječného obalu jsou malí slepýši samostatní a schopni si sami hledat potravu.

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------
vejcoživorodí živočichové - živočichové, u nichž se oplodněná vajíčka vyvíjí v těle matky; mláďata protrhávají vaječný obal krátce před snůškou nebo hned po ní

 

 

 


Skokan ostronosý (Rana arvalis)                           OBOJŽIVELNÍCI

fot. Łukasz Siudziński

 

Patří ke skokanům hnědým, jejichž hřbetní strana a boky jsou zbarveny v odstínech hnědé s tmavými skvrnami. Zadní končetiny jsou svrchu příčně pruhované a prsty jsou spojené plovoucí blánou. Kůže je tenká, vlhká a hlad- ká. Tento drobný obojživelník dorůstá maximálně do 8 cm. Žije v lesích, na podmáčených loukách a rašeliništích. Jeho životní cyklus má tři etapy: zimní spánek, doba rozmnožování a aktivní období. Přezimuje po dobu 6 měsíců schovaný pod vegetací nebo v norách hlodavců. V dubnu začíná období páření. V té době jsou samečci modře zbar- veni, což je pro tento druh charakteristické. Při hledání samiček plavou po hladině vodní nádrže, která tak vypadá jako vlnící se modrá louka. Samice kladou do vody snůšky vajíček ve tvaru kulovitých shluků. Jejich oplodnění je vnější. Z vajíček se vyvíjí hnědí pulci, kteří během tří měsíců dorůstají v dospělce. Skokan ostronosý je velmi plachý. K rozmnožování si vybírá vodní nádrže ukryté v lesích nebo oddělené od břehu širokým pásmem rákosí. Rákosí tvoří tepelnou bariéru a ochranu před predátory. Po ukončení doby páření začíná své aktivní období. Vrací se na souš, kde loví bezobratlé nebo se vyhřívá na slunci.

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------
snůška vajíček - vajíčka obojživelníků v rosolovitém obalu, kladená do vody

 

vnější oplodnění - probíhá mimo tělo samice (většinou ve vodě)

 

 

 


Ropucha obecná (Bufo bufo)                           OBOJŽIVELNÍCI

fot. Mateusz Sowiński

 

Ropucha žije v blízkém sousedství člověka. Je naším spojencem v boji se zahradními škůdci. Loví hmyz a jeho larvy, nepohrdne také nahými plži. Jako typický suchozemský obojživelník putuje k vodě v době páření. Přes den se zpravidla zdržuje v úkrytu, na lov se vydává za soumraku. Díky své dobré orientaci v prostoru se vždy vrací do svého úkrytu. Má zavalité tělo, je těžkopádná, a proto téměř neskáče, nýbrž pomalu leze. Svrchní strana těla je pokrytá mnoha bradavičkami. Za očima jsou umístěny jedové žlázy. Vůči jedu je odolná užovka, která dokáže polknout celou ropuchu. U ropuchy se vyvinul obranný mechanismus – nafukuje se tak, aby ji plaz nebyl schopen spolknout a musel ji vyplivnout. Nebezpečným parazitem ropuchy je bzučivka Lucilia bufonivora, která klade vajíčka do nozder nebo podkoží obojživelníka. Její larvy postupně vyžírají tělo ropuchy a způsobují její smrt. Nebezpečné jsou i migrace ropuch do míst páření. Umírají při nich ve velkých počtech pod koly aut. Proto je nutné vytvářet vhodné biokoridory, které umožňují bezpečné putování obojživelníků a usnadňují kontakt jedinců z různých populací.

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------
biokoridory - pásmo vegetace umožňující migraci druhů rostlin a zvířat mezi vzdálenými biotopy

 

populace - soubor jedinců téhož druhu žijících na určitém území v určitém čase

 

 

 


Čolek obecný (Lissotriton vulgaris)                           OBOJŽIVELNÍCI

fot. Łukasz Siudziński

 

Čolek je zástupce ocasatých obojživelníků se štíhlým aerodynamickým tělem. Čolka ve volné přírodě snadno neuvi- díme, protože je malý, má nenápadné zbarvení a především vede noční život. Jedná se o běžně se vyskytující druh, který se snadno přizpůsobuje okolním podmínkám. Žije na podmáčených loukách, rašeliništích a také na sušších vřesovištích a v lesích. Jako synantropní živočich se rád zdržuje poblíž lidských obydlí. Ze zimního spánku se pro- bouzí začátkem března, když teplota stoupne nad 60°C. Pak začíná období páření. Rozmnožování probíhá ve vodě. Sameček má ve svých „svatebních šatech“ intenzivnější barvy a neúnavně se dvoří samičkám. Mezi jeho nejnápad- nější znaky patří zvlněný hřeben, který se táhne téměř po celé délce těla a je vysoký až 10 mm. Samička klade cca 200 vajíček, které zabalí do listů vodních rostlin, aby je tak chránila před predátory. Po období rozmnožování se čolci vracejí na souš, kde se pohybují poměrně pomalu, proto jsou snadnou kořistí predátorů. Jejich jedinou obranou jsou kožní jedové žlázy, které vytvářejí hořký sekret se silným zatuchlým zápachem. Jejich potravu tvoří bezobratlí a drobní obojživelníci.

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------
synantropní druh - živočišný nebo rostlinný druh, který se přizpůsobil životu v blízkosti člověka


Poslední aktualizace: 2015.08.06